TmouX

10. listopadu 2008 v 9:07 | Ondra
Motto
my nevzdáme se snadno
když máme chvíli zlou
tak oklepeme bahno
a (možná) projdem Tmou...

Úvod

Je to tady, první česká šifrovačka se dočkala dvojciferného ročníku. Přestože jsem nebyl u úplného zrodu (Černý racek vznikl v roce 2002 a naše první Tmou tedy byla Tmou 4), postupný vývoj tohoto typu her vnímám a jsem rád, že jsem ho mohl zažít a že ho vývoj našeho týmu mohl víceméně kopírovat - fázi počátečního naivního okouzlení jsme si užili v době, kdy i hry byly více naivně nadšenecké, a do obecně větší soutěživosti jsme dorůstali spolu s nimi. Začínat se šifrovačkami v dnešní době musí být dost jiné a asi o dost těžší, i když alespoň podle herních indexů ve startovní listině Tmou X je to pořád velmi lákavé.


Dlouhou dobu to vypadalo, že se nám na letošní Tmou podaří vyrazit v naší základní, léty prověřené sestavě, nakonec se však Keplík ocitl v zahraničí (čímž mimo jiné přišel o možnost strávit na Tmou své narozeniny). Nahradil ho Aleš, který má, ač je víceméně začátečník, za letošek vcelku dobrou bilanci (na Bedně neoficiální druhé místo za Pralinky zvlášť, na Svíčkách druhé místo za smíšený tým Černý prase/Oranžový racek a na malé pražské šifrovací hře Benda taktéž druhé místo za tým Černý fracek). Všichni další členové racčí sestavy na Tmou X byli členové zakládající - tedy lidé, kteří s týmem zažili mnoho dobrého i zlého (ve vlaku do Brna jsme se bavili anketou na téma nejtrapnější okamžik v historii Černého racka a námětů nebylo málo).

Cestou vlakem jsme také dumali, jaký že tajemný specialista se to asi do organizace letošní Tmou zapojil a co asi bude ten nejmenovaný obor. Kupodivu nás častěji napadaly obory umělecké. Například že by mohl na začátku hymnu Tmou zazpívat Karel Gott. Tento námět necháváme organizátorům k uvážení při přípravě Tmou 11.


Start

Oficiální část zahájení se nesla hodně v duchu hledění zpět a asi to tak bylo správně. Poté došlo stejně jako loni k objevu, že dav účastníků se jen tak spontánně nerozezpívá. (Co třeba přidat příště "hymnu při zahájení si prosím zazpívejte nahlas" do posledních informací před hrou?)

Vlastní zahajovací šifra mi přišla jako o něco horší kopie té loňské. Úloh bylo až moc, z toho některé by vůbec nechyběly. (Sledovat nějakých šedesát metrů vzdálené roztleskávačky téměř v jejich rovině a snažit se poznat písmena mi přišlo dost na hranici možností, a když jsem se dozvěděl, že je stavový prostor možností ještě několikrát větší, s klidným svědomím jsem se na ně vykašlal. Úloha M působila od pohledu zdlouhavě, jako samostatná šifra budiž, ale jako jedna z téměř dvaceti možností, co dělat, prostě nelákala...) Loni si navíc člověk snáze vybíral úlohu, kterou zrovna chce luštit, letos byl z velké části odkázán na autorský pořadník.

S výjimkou trochu vyčpělého sexistického humoru na téma roztleskávaček bych rád velmi ocenil moderátora - zejména jeho improvizovaný vstup, kterým zkomplikoval jinak jednoduché balónky, mi přišel výborný.

Z velodromu jsme odcházeli po více než hodině a půl luštění, pořadím někde na začátku druhé desítky. Náročnost nejspíš překvapila i organizátory.


Městská část

Šifra dvě nás nejdříve trochu vyděsila - obrázek v pozadí hrozil, že zúčtuje s naší neznalostí Brna, a s úlohami, do kterých se má nějak speciálně zírat, také nemáme dobré zkušenosti. Takže nás nakonec překvapilo, jak to vlastně bylo jednoduché.

Šifra tři mi přišla nepříjemná a nepovedená. Chápu, že úloha, která rozdělí a rozptýlí týmy na větší ploše, byla letos velmi potřebná, ale konkrétní provedení mělo překvapivě mnoho slabin. Hledání plakátů ještě šlo. To, že se na každém dozvím další tři místa, která bych měl najít, už zavánělo opruzem. Vlastní hledání některých míst už byl opruz stroprocentní.

(Např.: Zrovna jsem dohledal svoje jižní plakáty, když mi Petr od severních zavolal, ať spočítám kohouty na domě Masarykova 32. Říkal jsem si výborně, do Masarykovy právě mířím, to se Petr trefil, ušetříme čas. Celkem záhy jsem našel dům číslo 31, na druhé straně však nic. Teprve po důkladném hledání jsem kdesi v místech, která mám v mapě označena jako Kapucínské náměstí, našel ceduli Masarykova 30. Usoudil jsem tedy, že 32 musí být buď protilehlá lékárna, nebo McDonald vedle ní. Nad lékárnou jsem neviděl nic, nad McDonaldem kdesi vysoko jakési tři objekty - speciálně kvůli tomu jsem z batohu vytáhl brýle, ale ani tak jsem nedokázal určit, zda se jedná o tři kohouty, jednoho s poloroztaženými křídly, nebo o něco úplně jiného. Celkově jsem tedy věnoval přes deset minut tomu, abych určil, že jedno číslo ze tří (respektive z jednadvaceti), které hledáme, bude buď tři, jedna, nebo nula...)

Nakonec jsme vypočítali plakát číslo dvě a sedm, zbytek jsme určili z velikostí teček.

Vlastní tvorba mřížky mi přišla velmi obtížná (to je ale samozřejmě dáno tím, že jsme na princip nepřišli) a zdlouhavá - moc informací, navíc přepsaných, případné chyby v přepisu obtížně (zdlouhavě) dohledatelné.

Najednou zjišťujeme, že šifru luštíme už dvě a tři čtvrtě hodiny, a tedy už máme docela dlouho nárok na alternativní šifru. Neváháme a míříme do Kopečné 21, alternativní šifru dáváme vestoje před výdejnou, čtyřka je dokonce nedaleko... tahle alternativa se hodila. Je nám líto té třičtvrtěhodiny, kterou jsme ztratili nesledováním času - jinak nám připadá, že stihnout všechny čtyři pracné kroky (první hledání, druhé hledání, hledání principu, samotné řešení velké mřížky) stejně o moc rychleji než za dvě hodiny nešlo.

Na šifře 4 trávíme o nějakých deset minut více, než je třeba - štěpení zoufal-lou nás nejdřív navádí ke koncům rýmů, či společně se "show waw" na kumulaci písmen u sebe (v první sloce byly také pěkné aliterace). Jinak příjemná oddychovka.

Z pětky mám smíšené pocity. Na první pohled nás děsila - oboustranná A4, hustě popsaná malým písmem, čas na alternativu o hodinu delší než na úmorné trojce. Jen toho času, než člověk zadání celé přečte, aby se trochu zorientoval... Vlastní řešení přitom bylo lehčí, než jak to celé působilo, a jako celek mi šifra připadala nakonec docela dobrá. Jen to dohledávání dvojic vět bylo (opět) časově náročné. Na šifře jsme strávili přes hodinu a půl. Prací na řešeních, ne hledáním nápadů. Nabíráme pocit, že jsme pomalí. Z pěti šifer jsme už tři řešili přes devadesát minut... Ač se nám zatím vyhnula vyloženě zákysová situace, připadá nám, že možnost dojít do cíle se vzdaluje.

Šifra 6 mi přišla jako dárek pro hráče, kteří znají organizační tým osobně. Mezi ně bohužel nepatříme. Takže nám jen zůstal pocit z klasické (v pozitivním smyslu) šifry Tmou z posledních let - princip nemusí být za každou cenu originální, atraktivita podání a vhodné zařazení se cení víc.

Sedmička nás opět vrátila k trendu z letošního ročníku. Snadné odhalení principu a pak poněkud zdlouhavé řešení (navíc jsme se prvně dostali do konfliktu s počasím - písmenka jsme "posouvali" fixou na fólii, déšť nám však pozice po cca 12 otáčkách nemilosrdně smazal, a museli jsme přejít ke klasickému vystřihování). Možná příliš lákavá šifra na částečné uhaluzení řešení (vesnici mám hned, kostel vidím, pak tam zbývají nějaká J a Z a metrů bude 650 nebo 560...)

Terénní část

Před šifrou 8 jsme nečekaně dostali příležitost vybarvit si okénko tmářského života. Na kraji Ostopovic nás trochu zmátla nová zástavba, takže jsme na jedné křižovatce zvolili špatnou cestu... která vedla přímo k šifře 9. Nezbylo než si vzpomenout na spondeo et polliceor seanci ze startu a jít hledat tu osmičku. Zajímalo by mě, zda se to tu stalo jenom nám (obecně na tom s orientací nejsme moc dobře, ale nejhůř snad taky ne - třeba na rozdíl od Vlhké jámy jsme byli schopni najít kapli sv. Peregrina :)

Samotná šifra 8 byla milá. Trochu nám bylo kartičky líto, zvlášť když nám barevně ladila s týmovou vlajkou, ale nastříhli a roztrhli jsme ji bez milosti a celkem bez váhání. Příjemná organizátorská drzost, dát nám řešení šifry 8 od začátku pod nos... a přitom téměř bez rizika, že by jej někdo odhalil předčasně. Takže zpátky k devítce.

Další komplet popsaná A4, hm. Poněkud netakticky jsme se rozdělili na část nad papírem, hledající skrývačky, a část hledající obrázky v terénu. Užitečné to moc nebylo. Tunel nás překvapil, jak samotnou existencí, tak délkou. Samotná šifra podobně jako číslo pět přímo popisovala, co že vlastně máme dělat, takže v luštění se moc nedalo tápat. Snad jen kdybychom tak tvrdošíjně nehledali písmena - místo LOM 12 nám tak vycházel LOM CR.

Přestože se nám při přesunu na desítku začalo rozednívat, zvládli jsme zabloudit. Dokonce i na busolu došlo.

Na desítce jsem dostal záchvat jasnozřivosti. Poté, co Petr upozornil, že některé části šifry jsou na naší mapě k nalezení, a Vlaďka se z nějakého důvodu zmínila o křížku poblíž té podezřelé červené značky, jsem kouknul a viděl - jak místo, kam máme jít, tak účel té červené. Skeptická část týmu mému záchvatu úplně nevěřila, ale já si byl jistý natolik, že jsem šel napřed. Cestou do kopce jsem dohnal (vedle Lam na Varanech, které jsme letos potkávali vícekrát) Pralinky zvlášť - u jedenáctky jsme tedy ještě měli šanci dojít.
(Poznámka: celý tenhle report jsem psal dříve, než jsem se podíval na net a zjistil, že jsme na tom byli podstatně lépe, než nám během hry připadalo. Leccos bych s novými informacemi asi formuloval jinak, ale takhle je víc zaznamenán první dojem, což může být vlastně zajímavější.)

Samotná jedenáctka mi vyšla skoro přesně tak, abych se ve chvíli, kdy dorazil zbytek týmu, mohl pochlubit řešením.

Cestou na dvanáctku se rozpršelo (i když ono vlastně tak nějak pršelo celou dobu, takže se spíš rozpršelo víc) ale i tak nás u lávky zpráva, že v rukou držíme zjednodušenou verzi šifry, trochu překvapila - i třeba v kontextu s tím, že jsme na šestce zaslechli organizátory, kteří se bavili, že pomalu půjdou otevřít cíl. Šifra působila zmateně (nebo jsme byli zmatení my?), ale vzhledem k dešti jsme ocenili, že se dá řešit bez psaní, hezky schovaná v euroobalu.

Že se na třináctce bude lámat chleba, jsme věděli předem - jak ze svých herních zkušeností (na čísle 13 jsme skončili na Tmou 6 i na Tmou 8), tak z varování v posledních informací před hrou (vlastně bych se bez takového varování celkem obešel, jsem spíš ten typ, co v tu chvíli začne k šifře přistupovat defétisticky, než aby mě to vyhecovalo). Tvrdý papír jasně říkal, že se bude stříhat - těžko si představit méně vhodnou činnost ve chvíli, kdy je mokro nad námi, mokro pod námi, máme mokré ruce i většinu vybavení. Leda snad... stříhat a lepit.

Sestavili jsme improvizovaný přístřešek z Alešovy pláštěnky. Přišla povzbuzující organizátorská smska, že můžeme luštit až do dvou. Tak jsme to tedy chvíli (asi tak hodinu a půl dlouhou chvíli) zkoušeli, jen do toho lepení se nám moc nechtělo. Pak přišel (výjimečně jednomyslně přijatý) návrh přestěhovat se do civilizace, do hospody v Želešicích.

V hospodě jsme posnídali smažák a konečně slepili, co se slepit mělo (plusy a mínusy jsme dokonce pochopili ještě před slepením). Pak přišlo těžko pochopitelné zatmění. Čtyřstěn stál na stole, šifru před sebou jsme měli prakticky vyřešenou, přesto jsme nad ní strávili další hodinu a půl až dvě hodiny. Správná myšlenka, co a jak sečíst, přišla záhy, ale výpočetní chybou jsme místo KOT dostali KQT (respektive KTQ, četli jsme po směru hodinových ručiček místo po řádcích). Tak jsme myšlenku opustili a hledali jsme složitější a složitější.

Nakonec jsme to tedy dali. V 13.29. Na Kozí horu se nám už nechtělo, za tu půlhodinu bychom tam možná tak akorát doběhli. A měli jsme pocit, že ono "nevzdáme se snadno" už jsme si nad tou třináctkou docela splnili.


Hodnocení

Když jsme si mezi sebou s Petrem hodnotili letošní ročník, padala slova jako úporný či těžkopádný. Připadám si trochu nevděčně, Tmou X byla povedená hra... ale přesto - na šifrovačkách (a zejména na těch bez nápověd) mi přijde magicky přitažlivý ten pocit nože na krku. Kdy člověk koukne do papíru a nějakou (přiměřeně dlouhou) dobu netuší. A jediné, co ví, je, že když nepřijde nápad, jde domů. Tenhle pocit mi (snad s výjimkou třináctky) letos nějak chyběl. Prostě jsme pořád luštili... tedy vlastně spíš pracovali na řešení. A pocit, který jsme měli někde za pětkou, tedy že pořád pracujeme na řešeních a cíl se přitom vzdaluje, byl divný.

Líbila se mi šifra číslo deset, celkem i ta třináctka. Z pětky by myslím byla nádherná kvalifikační šifra. Jako nejhorší hodnotím jednoznačně trojku. Asi i meziročníkově.

Z hlediska týmu jsem celkem spokojený - hru jsme si docela užili, hranice herního komfortu zmiňované v almanachu nám ten deštík posunul, nezazářili jsme, ale ostudu jsme si taky neuřízli. Tmou X nám docela dobře ukázala náš herní vývoj - když jsme před šesti lety na Tmou 4 hledali pohled z fotografie na špatném kopci a objevili tak šifru 4 místo šifry 3, s úlevou jsme trojku přeskočili. A zákys typu třináctky bychom tehdy taky nevyseděli. Takže jako zrcadlo naší herní historie to bylo vlastně fajn.

P.S.: Jako tým, který už taky není ve startovním poli nejmladší, nás potěšil věkový průměr došedších. Třeba ještě máme to nejlepší před sebou...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama